Bylo mi 8 let, když mi v nemocnici oznámili, že mám diabetes mellitus 1. typu neboli cukrovku. Pochopila jsem, že mi nefunguje jeden z orgánů, a to slinivka břišní. Dalších 14 dní jsem strávila v nemocnici, kde jsem se postupně dozvídala, jaké změny mě v životě čekají.
Ocitla jsem se v nemocničním pokoji, k pití dostávala jenom hořký čaj a nemohla pochopit rodiče, kteří byli tolik vážní a vystrašení. Neukápla mi jediná slza. Vlastně jsem se cítila hrozně důležitě, když jsem si před každým jídlem musela měřit hladinu cukru v krvi a píchat si inzulín pomocí inzulínových per.
Zní to až příliš jednoduše? Vlastně ano!
Ale co všechno se pod pojmem cukrovka doopravdy skrývá? Až když jsem byla o několik let starší, uvědomila jsem si, kolik práce to moje rodiče stálo, jakou neskutečnou oporu jsem v nich měla. Občas na mě byli tvrdí a někdy došlo i na ostrá slova, když jsem něco nedodržovala. Dělali to ale jenom proto, aby mi tahle nemoc v životě nestála příliš v cestě.
Nespočet nocí, někdy i několikrát za noc, ke mně vstávali, aby mi zkontrolovali cukr v krvi. Podporovali mě, když se mi spolužáci posmívali, že jsem cítit po inzulínu, nebo když mě nazývali „feťačkou“, protože si píchám. Moji rodiče mi rozuměli, když jsem nenáviděla celý svět, ale vždycky mi uměli podat pomocnou ruku a ukázali mi, že stojí za to bojovat.
A upřímně? Upřímně mám k téhle nemoci respekt. Vím, co umí. Vím, že stačí malá chyba a člověk se během sekundy ocitne na hranici mezi životem a smrtí. Ale s tím se právě zvyšuje i moje odhodlání nad ní vyhrát!
Aby zrovna tenhle byl ten nejlepší v životě
Mohu sportovat, milovat, cestovat, studovat, bavit se, mít zdravé děti, užívat si všemožné – zkrátka žít plnohodnotný život se vším, co k němu patří! A co je víc? Věřím, že i když je za tím vším neskutečná dřina a boj a především obrovská zodpovědnost a síla, tak stojí za to se nevzdávat a každý den se poprat o to, aby zrovna tenhle byl ten nejlepší v životě!
Za posledních pár let způsoby léčby cukrovky 1. typu neskutečně pokročily. A troufám si říct, že každý diabetik musí být vděčný za to, jaké možnosti, v porovnání se stavem před deseti nebo patnácti lety, dnes má. Cukrovka 1. typu ale zatím dál zůstává nevyléčitelnou nemocí.
Senzor na ruce 
Glukometr 
Můj život s cukrovkou 
Inzulínové pero 
Jak se žije s cukrovkou
Jsou dva způsoby, jak do těla přijímat inzulín
Standardním způsobem léčby jsou inzulínová pera. Těmito pery se diabetik píchá 4x denně. Proto je pro něj velmi důležitý pravidelný režim. Sama jsem se s jejich pomocí léčila asi 4 roky, nicméně to nebyl způsob, který by mi při množsví mých zájmů a koníčků, a obecně hodně pestrém životním stylu, vyhovoval. Proto jsem později přešla na druhý způsob léčby.
Najednou se otevřelo víc možností, jak se svou nemocí pracovat. A několikanásobně se mi zlepšila kompenzace cukrovky.
Jedná se o léčbu pomocí inzulínové pumpy. Inzulínová pumpa je svou funkcí nejvíc podobná funkci slinivky břišní. Mám ji stále u sebe. Zavedenou kanylou mi z ní pomocí hadičky do těla proudí inzulín každé 3 minuty 24 hodin denně. Ale i tak je třeba si ke každému jídlu nadávkovat inzulín navíc.
Glukometry a senzory
Nezbytností u cukrovky je znát svou hladinu cukru. Ta se dá zjistit pomocí glukometru. Píchnete se do prstu a z kapky krve pak svou hladinu poznáte. V současné době jsou obrovskými pomocníky senzory, které umí monitorovat cukr v těle po celý den, takže máte přehled o tom, jak se vaše hladina cukru hýbe po jídle, při sportu nebo v noci.
Když se balím na dovolenou, nebo i jenom na víkend, jedno speciální zavazadlo patří cukrovce.
Jestli mi nevadí, že mám do těla pořád zavedenou kanylu? A vadí mi, když v létě nosím tílka nebo plavky? A bolí mě to? Ano, někdy mi vadí a občas mě obtěžuje, že je vidět. Nejradši bych šla na pláž ve svetru. A občas to opravdu bolí. Někdy mám dokonce zánět nebo modřiny.
Ale pak je tady jedno velké ALE. Ještě před pár lety se cukrovka 1. typu nedala léčit vůbec. Takže jsem za všechny ty věci vděčná, protože mi dovolují žít opravdu plnohodnotný život! Život není férový a ne každý v něm dostane stejnou šanci. Proto si svého života važte a nakládejte s ním, jak nejlépe můžete.
O autorce:
Jmenuju se Zuzka a je mi 23 let. Jsem studentkou Masarykovy univerzity v Brně. Miluju běh, čtení a dobré jídlo a ráda trávím čas se svými blízkými. Už 15 let mám diabetes mellitus (neboli cukrovku) 1. typu. Prostřednictvím svého blogu a především instagramu sdílím svůj život s diabetem, protože si myslím, že by se o téhle nemoci mělo víc mluvit a vědět. Chci lidem ukázat, že i s takovou nemocí se dá žít krásný a plnohodnotný život!
